JOSEFOVA SMRT.

Práh věčnosti se před Josefem šeřil.

Již od bytostí, které Bůh mu svěřil,

pryč bral se choť i pěstoun milovaný.

Byl nadeň Ježíš skloněn s jedné strany

a na pěstouna těcha neskonalá

jak luny svit se z něho rozlévala.

Choť svatá s druhé strany, slzu v řase,

co nejněžněji k němu vinula se

a pozorlivě truchlivý hled její

tkvěl na přepadlém jeho obličeji,

v němž stínem stopa úzkosti se tměla,

až sehnula se k němu něhou jata

jak vánkem krásná haluz květošatá

a rty se dotkla stydnoucího čela.

Tu s duše Josefovy tíseň spadla,

zrak potrhaný vzplál mu živým jasem

a svěžestí se zaskvěla tvář zvadlá;

sil nabyv promluvil k ní polohlasem:

„Ó Maria, když mizely mé síly

a dotekly se mne rty tvoje vřelé,

jež celovati smějí Spasitele,

cos vniklo v duši mou jak záblesk bílý

a zjařilo mě jakés opojení,

jež smrt mou v rozkoš netušenou mění.

Mne vděčnost k tobě naplňuje vroucná

a duch můj s nadšením zří do budoucna.

Hle, velké množství ctitelů tvých zmírá

a smrtná úzkost úporně je svírá;

než provázena andělskými kůry

ty k ložím smrtelným se snášíš shůry

a tajně tiskneš, láskou rozvroucnělá,

rty přelíbezné na miláčků čela

a polibek tvůj maří pekla škleby,

by duše nebály se vzletět k nebi.“

To předvěstiv a rozplývaje blahem

již před samým se octl věčna prahem;

jen ještě s Ježíšem se oko střetlo

a duše vzlétla v nekonečné světlo.