JOSEFOVI M.

Pepíku! když jsme se spolu procházeli

po mohyle otců, po té hoře bílé,

těšíce tam písní duchy nám tak milé,

když jsme na tu zpoustu smutně pohlíželi –

Tu jsme malý pomník z rumu naházeli;

na srdce mi tam jsi padnul roztoužilé,

o spojené pak se umluvivše síle

v utěšenější jsme kraj se provázeli.

Jak ta kamenitá. půda v sobě chová

nejvzácnější krev a slzy nejvřelejší,

tak i to tvé srdce na pohled nevábné –

Nehalí se v purpur a kmenty hedvábné,

aniž hledáš sladká uhlazená slova,

a přece jsi zůstal brat mi nejvěrnější!