JOSEFSKÁ POUŤ

Jaro nám nastává, Pepinko...

Mužem to říci krátce:

s jarem nám nastává příjemná

Pepinkám gratulace.

Na jaře všechno se raduje,

noci se dlouhé krátí,

člověk jde vesele za město,

večer se teprv vrátí.

Na jaře větší jsou radosti,

jak by víc bylo zlatek,

na jaře, radost to největší,

Pepinek všech je svátek.

Josefské náměstí plní se,

každý, kdo není skoupý,

hezounké Pepince milerád

z perníku srdce koupí.

Z perníku srdce jsou přesladká,

přesladkou lásku značí,

ale ta láska k těm Pepinkám

přece je ještě sladší.

Nejsladší bude však okamžik

– kéž se jen často vrací! –

dá-li nám Pepinka hubičku

za naši gratulaci.

Pepinko, děvčátko rozmilé,

nic už se nezdráhejte,

přijde-Ii příjemný gratulant,

hubičku jemu dejte!

Přijde-li se srdcem z perníku

svázaným pestrou stuhou,

dejte mu k první té hubičce

hubičku ještě druhou.

Přidá-Ii k tomu i srdce své,

nesmíte se už chvěti:

přidáte ke dvěma hubičkám

hubičku ještě třetí.

Ale s tou třetí svou hubičkou

(nesmíte klopit zraky!)

musíte dáti mu, Pepinko,

sladké své srdce taky!

Svatého Josefa, Pepinko,

proto je vždycky z jara,

aby zas dosáhla platnosti

krásná ta pravda stará,

že se vždy po zimě na jaře

potichu, hezky v taji

hodným a způsobným mládencům

srdíčka rozdat mají.

Pepinko, máte-li ještě své,

pranic se nezdráhejte –

mládenci, který vás poprosí,

srdíčko svoje dejte!