JOSEFU JUNGMANNOVI

Z rumů a kostí démon věčné zloby

trůn zbudoval si Slávy nad mohylou,

smrt řádila, kam žezlem on kdy kynul,

a tak i národ, který ducha silou

v korunu lidstva věčné vetkal zdoby

a věnce slávy o čelo si vinul,

pod vládou jeho hynul.

Však Leonidu měly Thermopyly!

Tys, Mistře, víc nám byl v té hrozné době,

Tys velké slunce v naší tmě a mdlobě,

Tys v otroctví byl symbol naší síly!

Tys potřel ducha poroby a zrady

a v starobě všech sám jsi věčně mladý!

Hle, jazyk náš, jenž v zpěvu Zábojovém

útěchou byl nám, postrachem pak vrahu,

teď mdlý a chorý tichnul v našem hoři,

svůj oltář stavě na chatrčí prahu,

ni tam si nesměl rodným zalkat slovem.

Leč když již tonul ve cizoty moři,

Tys novou vzňal mu zoři,

Tys ved jej k zřídlům pravé věčné krásy,

spoutaná křídla uvolnils mu k letu,

helénské kouzlo vdechls jeho retu,

že mohl opět ve sluneční jasy

jak orel mladý vzlétnout nad mohyly,

své slávy hoden, vědom svojí síly.

A s jazykem hned ožil národ celý.

Tys ukázal mu nové k slávě cesty,

Tvá božská síla k hrdinství ho zhnětla.

Tvé mírné slovo jak betlémské zvěsty

v chlad hrobu vdechlo života proud vřelý,

v tmu našich srdcí lilo jiskry světla

a širá země vzkvětla!

Tu tichou prací, tu své písně vzletem

v domácí chrám jsi svolal bůžky staré,

a Tebou vzrostlo pokolení jaré,

jímž dědictví Tvé rozneseno světem.

Kdož z nás by vlasti teď dal snahy celé,

kdo žil a umřel by tak pro ni směle?

Však nové boje v novém přišly čase

a ještě dnes trváme v parné seči,

půl na životě, půl dýcháme v hrobě.

Ó jaký div, když hrozí nebezpečí,

když slabé rámě klesá ve zápase,

že zraky všechněch v rozhodné té době

se obracejí k Tobě!

Ó, žehnej nám, by ještě po staletí

Tvůj duch žil v našem srdci roztouženém,

by našich vnuků posvátným byl věnem

a ku slávě nás vedl ze zajetí,

by jménem Tvým po širé vlasti vzkvětlo

s volnosti heslem ducha Tvého světlo!