Jozefu Barákovi.

Byl krásný, vonný Máj, když on svou píseň pěl.

Byl máj, když kolem něho sletěli se ptáci,

z nichž jeden po druhém juž v dálce se nám ztrácí,

v té dálce, do níž Vítězslav náš odletěl!

Snad tehdy pohled boží na něj pad’,

a utkvěv na mladistvém apoštolu,

usoudil mu, by zůstal ještě mlad’,

až mladším dávno sklesne hlava dolů.

Náš Barák nesestárnul s dobou svou,

ač v znoji zlatá zrna v půdu klad’,

by národ zajásat moh’ nad žatvou

a k bohatému zasednouti stolu;

ač slovem živým budil ospalce

a spravedlivě tepal nedbalce,

když bil se za volnosť svou „Svobodou“.

I darmo žalářem měl zlomen být

a darmo honil od práce ho vztek:

on křižáků se věru neulek’,

vždyť ozval se v něm praděd – Táborit – –

Tma šla mu z cesty; neboť s jeho čela

se jasná hvězda nadšení mu skvěla. –

Náš národ – ubožák! Sotva že překročil té země práh,

neustal napadati klidné dvory jeho krahuj vrah,

a nebylo snad léta od těch dob,

by nemířil mu nový Karel Velký – svatý do útrob!

Tu přišel zjevně, jindy v škrabošce

mu dával medu po trošce

a při tom dýkou do prsou ho bod’...

I v době té náš Jozef na stráži bdí za národ.

I v době té svým slovem plamenným

do srdcí hřímá bratrům zmámeným,

mláď kupí kolem sebe ze všech dálí,

a zápal vzněcuje pro ideály,

putuje vlastí, když jiní spěší k rozkoši se klásť,

a žebrá, žebrá – o lásku pro svou drahou vlasť.

O, putuj dál, Ty hetmane náš bratrský,

ozařuj dál nám cestu ducha svého paprsky,

o, mluv jen dál a slovy svými tklivými

uč svoje mladé bratry býti mladými!