JSEM BÁSNÍK SLUNCE.

Jsem básník slunce. Ne, který jen žvaní

odvahu žírnou, a který se choulí

před čestnou ranou a v zlém horování

na odiv staví planou v prsou kouli!

Miluju slunce, které ostře budí,

co usnulo a v hnití marnou spásu hledá.

Narážím prudce na čela a hrudi,

kde hnízdí žal, jenž k slunci neprohlédá!

Chci liják být, jenž zprahlou bije zemi,

by prosák’ povrch skornatělých bratří –

úrodným žárem, který blesky všemi

chce k slunci zdvihnout to, co slunci patří!

Ať raší šumně, bouřlivě a zdravě

života símě nádherné a prosté

na postrach babám, ale síle k slávě,

golgatské síle, která k slunci roste!