Jsem Čech.

Hor sivou skráň když Vesna hladí

a sametový čechrá mech,

když struny lidských srdcí ladí

a z hnízda touží ptáci mladí

a ze rtů poupat vonný dech;

když hruď si kytí smavá niva

a housenka se mění v květ

a v keřů srdcích jaro zpívá,

tu duši mé tak volně bývá,

jak v nebe měl bych vyletět.

Ať v kraj jdu bohatý, ať chudý,

vždy letí se mnou písní roj,

a kam se dám, jsem vesel všudy,

vždyť na srdci mám zvučné dudy

a na klobouku kyprou chvoj.

Tou zdobou vítězně si vedu,

ta všemu světu známkou buď;

že v ohni zloby, v pýchy ledu

přec cíle dojdu ku posledu

s tím, co mi život vštípil v hruď;

že přes závistných lidí četu

a hrdopýšků zpupný chlad,

při lepší doby vážném sletu

čas nesžehne mé duše květů

a nespálí snů zlatý sad.

Vždyť Bůh to chtěl, jenž světy víže,

an ptáka do srdce mi vdech',

jím šťasten jsem!... Pryč žalu tíže,

jsem víc než každé světa kníže

a více nežli král: jsem Čech!