JSEM DOSUD SVĚT...

Jsem dosud svět, jenž sílu má

sám ze sebe se obnovit.

Má oblohu, bouř zvichřenou,

má vzduch a tmu, má blesk i svit.

Já cítím stále, tvůrčí síla

i v zimním přespaní že žila

v rozpuku náhlém, bolestném,

že odpoutá se žhnoucím snem.

Zas ve mně klíčení a zrod

jar vlhkých, žhavých srpnů vzrůst,

ukolébavek doprovod

nad zrozením v lyšajů šust,

vždy vzkříšen novým zapláním

můj svět je hustě zabydlený

zámysly muže, city ženy

i dětským, zpěvným žvatláním.

I pohřbů slavných slyšívám

strašlivé tuby kovové,

průvodů dlouhých vidívám

mizeti zpěvy duchové,

neb za živoucí každý blesk

já něčím mrtvým zaplatil,

s vítáním štěstí pohřbil stesk

a k mrtvým svým se obrátil.

Když mnohé ve mně vymřelé,

jsem hroby z dávna obydlen,

zřím s klidem sopky vyvřelé,

vždyť svět můj nově osídlen.

Zas žárovištěm citů je,

je v stálé obnově a varu,

vždy v novém vývoji a žáru

zrozeným tvorstvem vibruje.

I když sta promarněno jest

zhynulých světů, spadlých hvězd,

a v jedné říši spočívá:

zas na všem svěží myšlenkou

se divočiny růží pnou.

Je tvůrce šlechtit přichází,

je u cest lásek vysází,

i hroby jimi přikrývá.