Jsem evanjelík!

Jsem evanjelík! – toť čestný můj řád,

má chlouba, mé po otcích věno,

a sketa ten z nás, kdo by nehájil rád

to dobré, to poctivé jméno!

Ať hyzdí je Říma nám zloba a pych,

ať má pro ně nevěra vyžilců smích, –

kde pravda, tam vždy bude ctěno.

Což neznáte původ můj, křestní můj list?

Tím Boží ta charta je zlatá,

ta Bible, z níž vždy bude lidstvo si číst

svůj řád, svoje práva tu svatá.

A té její královské litery blesk

ať kamkoli šlehne svůj zářivý lesk,

tam palácem světla i chata.

Či ptáš se kdo, vida ten prostý můj ráz,

kde předci mí zapsáni stojí?

Nuž, sečti ty chrabré, jež Kristův kdy hlas

ved k svatému pro pravdu boji,

to od dob, kdy mučil je Neronův kat,

až k časům, kdy vítězil husitský mlat,

a ejhle, toť předkové moji.

A chceš-li kdo rodinný poklad můj zřít,

aj, viz zde ten kalich v mých rukou!

V něm perlí se smíru a svobody třpyt,

Syn slávy jej skyt’ mi svou mukou.

Kdo z lidí mé svědomí poutati smí?

Aj, královské kněžstvo – to všickni jsme my,

jimž srdce tu pro Krista tlukou.

Snad ptáte se, jaký v tom století třtin

můj prapor, mé barvy, mé heslo?

Já toužím, by lidstvo zde z popele vin

jak fénix se ku světlu vzneslo.

A k pravdě a k dobru vždy nezlomně stát

a třebas i život zde za bratry dát,

ta česť mi je nad králů křeslo.

A chcete kdo viděti otčinu mou?

Toť mučedlnická ta země,

kdež válčilo s tyrany, se lží a tmou

tak čacky kdys Čechovo plémě.

A jednou až v té budou ve hrob mne klást,

pak druhou a slavnější naleznu vlast

tam v nebeském Jeruzalémě.

A proto ať směje se nadutě vstříc

mé chudobě nádhera Rómy,

bychť neměl jak předci mí za skrýš tu nic

než lesy a skalnaté lomy,

já dovedu všecky ty úsměšky snést;

mou pýchou mi skvost evanjelia jest;

co bez něho církve a dómy?

A proto jsem hrd, že jsem evanjelík!

Toť česť má, má chlouba, mé věno

a sketa ten z nás, v němž nebudí dík

to dobré, to poctivé jméno!

Ať hyzdí je Říma nám zloba a pych,

ať má pro ně nevěra vyžilců smích, –

kde pravda, tam vždy bude ctěno!