Jsem jak ten ubožák nemocný,

Jsem jak ten ubožák nemocný,

kterého smrt dechem poleká,

čeká již v úzkosti na jaro.

Bůh ví, zda přece se dočeká.

A je má nemoc tou nejhorší:

snesla se k srdce až k hlubinám.

Po ní jen jedno mi zůstalo:

na štěstí ztracené vzpomínám.

A tam jsem člověkem nešťastným,

kam mne má vzpomínka zahání:

Liluško – v lásce být oklamán,

v světě to nejhorší zklamání...