Jsem jako dítě...

Jsem jako dítě, které v lesním svahu

si do džbánečku jahod natrhalo

a domů spěchá radost udělati

svým bratříčkům i sestrám, dobré matce.

Však dítě vyšlo za samého chládku

a v pravé poledne se nyní vrací,

tu sedne příkrou cestou ve úvoze

a vezme jahodu, jen jednu malou,

tu nejmenší – ó Bože, vždyť tak láká!

A vezme druhou, třetí – kus jde dále

a sedne zase kdesi u pramene,

jenž skrytý v olších kouzlaplně zpívá,

a vezme čtvrtou – Bože, jak jsou sladké!

Jak chladí v tomto žáru! Plnou hrstí

již nabírá, až perly jeho zoubků

v nach jahod svítí purpurovou šťavou.

A kráčí dál a slunce připaluje

a chata rodná ještě za tím svahem,

ten slézti dlužno dřív, by posilnilo

se na cestu, zas plnou hrstí bere.

Pak utíká, jak hořelo by za ním,

a v potu, u prahu když chaty stojí,

tu s hrůzou vidí – že je džbánek prázdný.