JSEM JAKO STROM V KVĚTU...

Jsem jako strom v květu, zvonící hmyzem a včelami: ticho a smích;

krev, to je sluneční východ, kde v ohni se koupe omladlý den;

v korridorech světla jsem prostřela vůně pro kroky milenců svých

a všechna tajemství noci jsem hodila do klína žen.

Však žárlivá nechci, když za noci dřímu, umdlená objetím jar,

bys toužil po etherné kráse mých sester, jež vábí tě k hrám:

tisíce let jsem skládala bohatství svá jak královský dar

a těm, kteří dovedou ničeho nežádat, celý ho dám.

Pro ty je dráždivá krutost mé lásky,

umdlení hrobový mír,

hloubka mých zraků, z nichž sálá

osudných souhvězdí vír,

vteřin mých číše, kde věčnosti světlo

do krve zlomené plá,

a polibků závrať,

sladká a zlá.

Nejsem jako mé sestry: noc věčná

je pozadím žhoucím mým snům,

nad hlavou milenců svatební pochodní

zažíhám dům:

květy, které jsem nasila, ohnivým srpem jsem požala,

ptáky, které jsem lákala, plameny zaháním zpět;

však duše, jež čekají staletí, z tajemné noci své přiletí,

v smrtelném tichu je uslyším šuměti,

etherných motýlů jiskřící let,

a kroužit kolem mých pochodní, které jsem rozžala

o země ohnivý střed.

Otrokyně Věčného, šílenství kněžna, znám hmoty nejhlubší hlas,

slávu prvního slunce, soumraky posledních dní;

proud slzí se valí po kráse mých tváří a z rozkoší přivřených řas,

a v pláči mém hudba noci se chví a kroužící hvězdy jiskří se v ní:

neboť v mém smíchu štká kletba tajemné viny a čas,

a v pláči mém zvonícím úsměvem světla

naděje Návratu zní.