JSEM JAKO ŽEBRÁK TEN...

Svou hlavu opřít si, zaplakat, vyzpovídat,

přec srdce citlivé nemůže komukoli.

V mé smutné samotě, na loži utrpení,

to jedno z všeho nejvíce mě bolí:

Že, když se zaplakat chce, blízkého rámě není,

že ruky, již bych stisknouti moh’, není,

ni rtů, jimž přenesl bych stesk svůj v políbení.

A přec ta potřeba, ta touha roste ve mně,

čím v srdce mé víc utrpení lehá,

čím víc se kolem mne jen chlad a výsměch šíří.

Leč nikde porozumění, ni soucítění, něha.

Snad přítel? lásky? Oh, jak zlé je žití!

Každý jen sebe zná, a své jen rány cítí.

Jak země jiné skladby, s jinou gravitací,

tak přítel zmužnělý, v proud žití jednou schvácen,

družného dětství sféře čím dál víc se ztrácí.

Pak svůj jen život žije, vlastní sféře vrácen –

kol svého Slunce pozorně se točí,

svět jiných oblastí ztráceje s mysli, s očí.

A lásky – oh, ty dávno jiné, v dáli,

pokud že vůbec byly milenkami,

ne pouze ženami, jež času větry svály

v náruč jen náhodou – ty lásky dávno

s jinými zájmy, city, myšlenkami,

se jiným ženami neb milenkami staly.

Ne, nemám nikoho, kdo pohladil by hlavu,

když těžká skloní se v rtů trpkém usmívání;

ne, nemám nikoho, k němuž bych beze studu

moh’ vyslat upřímný a teplý pohled ani.

Od srdcí opuštěný, tak tu nyní stojím,

nemocný tvor, své samoty se bojím.

Oh, jak to pomyšlení, pocítění zebe:

Nikoho nemít, jenom sama sebe!

Kdo vypoví můj všechen trud, mou muku!

Jsem jako žebrák ten, jenž hořce zaplakal,

když přišel pes a olízal mu ruku!