Jsem jen práškem...

Jsem jen práškem, bodem,

ale plným touhy,

obejmouti blankyt

nesmírný a dlouhý;

do měsíčných jasův

vypnouti se hlavou,

plovať v slunci hmotou

zářivou a žhavou,

z palčivého lesku

do hvězdnatých bání,

nekonečným světem,

chvátať bez ustání,

až by samou touhou

vyschlo srdce ve mně,

až bych zase práškem

spadl v lůno země,

spadl v lůno země

na Moravu zpátky,

kde jsem milou matku

líbal za pohádky;

za pohádky, jimiž

do srdéčka mého

kladla první kouzlo

zvuku mateřského.