Jsem ještě zde,

Jsem ještě zde,

dnes i zítra.

A pak přijdou jitra,

kdy budu daleko. –

Zahučí vlak,

zašlehne jiskrami,

stesku tlak

půjde novými stopami.

Bude se zkroušeně vracet,

bude bořit a kácet

všechno, co vyrostlo v nás

i nad námi.

Do ticha, do šumu

bude mne provázet

hořké to hoře

srdce a rozumu,

výčitkou bude se plazit

do mého ticha,

které nikdo zlomit nepospíchá.

Jako do prázdných důlků

zahledím se do minula,

kde všechna radost vyhynula.

A přece ji budu hledat

podle svých cest,

bude tam modrým květem

proradně kvést,

budu ji z propasti zvedat

mravenčí pílí,

aby mně svítila chvíli.

Bude tam číhat

na pohled rudá

pod ostrým trnem,

bude tam močálem proradným

pod zeleným drnem.

A najdu-li ji,

jako by nebyla má.

Smíchem již radost nezaliji,

už jsem jej utratila,

jak jsem šla lesem lidí.

A lichá slova jej rozdrtila

jak ořech o kamení

a nenajdu ho,

i kdybych dala denně na modlení.