JSEM KVĚT, jenž smrti žencem bude sťat,

JSEM KVĚT, jenž smrti žencem bude sťat,

než vzplá kdys modrý, bílý, zlatý den;

dál pomněnkou kvést v horách bude len,

větérek v lesích třásti modříny,

v tmě hladiny kolébat lekníny,

zahouká holub háje z ostruží,

míhavý motýl slétne do růží,

červánky shoří, mně vše zanechat,

když sladce znaven žitím půjdu spat. –

Má DCERKO, liljí, jasmínů dej běl

mně v rakev, by mne nikdo neviděl,

mne smutkem nebuď, ŽENO, v pohádce

jak zmizet nech mne; dva jen kosatce

TY za mnou vhoď! Kol budiž slavnost tich!

Než vyhnanství mne stihne otců mých,

mně na cestu dej, SYNU, houslím hrát:

Dobrú noc – – – Zahučaly – – – jedenkrát!

„Z tajemna v neznámo jde snivý host“ –

rci všem, pak zapomeň mne pro radost! –

Můj popel růžím dej, v nichž dřímá Vyšehrad.