JSEM NEVDĚČNÍK.

Jsem nevděčník, dřív noc mi družkou byla,

a blažen na jejím jsem klíně snil,

když jemnou rukou skráň mi pohladila,

a já s rtů jejích čarných klid jsem pil.

A když své pohádky mi vyprávěla,

ty bílé hvězdy, jež jsem měl tak rád,

z níž každé třesoucí se touha sjela

do hloubky ňader mých; vždy mír v nich vlád’.

To duch můj potopil se v moře snění

a pro útěchu dal mi písně dar,

leč jinak teď; co bývalo, už není,

mrak halí vše, je chladno, a já stár! –

Teď duše touží dne a vůně země,

chce zlaté víno slunce lékem pít,

a ze všeho, co ještě kvete ve mně,

jen skrovnou porosenou kytku vít.

Jsem nevděčník, ač vím, že po rozluce

soucitně vyhledá mne slzný hled,

že na hruď vloží mi noc jemné ruce

a smírně zulíbá mne naposled!