JSEM NEZNABOHEM!

Jsem neznabohem! – Já, jenž celé žití

jsem hledal Boha, ať již v sluncích svítí,

ať v oku nadšením a láskou kyne,

jenž noci dlouhé probděl do červánků

a vyplakal si oči pro hádanku,

s jíž rozluštěním vždy se člověk mine.

Jsem neznabohem! Kněz to řek, ten ví to,

ten všecko ví, co na dně tajů skryto,

co mátlo Newtona, nad čím Pascal šílil;

kněz pravdu má, ji drží v svojí hrsti,

on vládne kropáčem a hrobu prstí,

jak možno to jen, aby on se mýlil?

Já, který přemítám a jenž se chvěji,

když Meduse té pátrám v obličeji,

jež sluje vesmír, příroda a věčnost,

já, který sbírám horké slzy, které

se lijí, noci, z tváře tvojí šeré

a hledím s bázní v prázdno, v nekonečnost.

Jsem neznabohem! – On však v klidu tupém,

jenž tráví tiše nad těch duší lupem,

jež v sítě chytil svého nerozumu,

on Boha zná, jej chápe! – Ironie,

on pravdou svojí Krista ve tvář bije!

Já za ni svou mu nedám hvězdnou dumu.