JSEM PLNÝ TOUHY.

Jsem plný vroucí touhy nezkojené,

jež sytou bolestí ochablé nervy svírá,

mne v zoufalství do nebezpečí žene,

však nikdy nechladne a nikdy neumírá.

Někdy jak v zárodku veliký požár doutná

(však nepřichází žhář, jenž k plápolu jej vznítí)

a jindy tiše štká, jak za večera loutna,

když vzduch plá polibky a luna něhou svítí.

Život jí nezkojí (nad život mocnější je)

a ani ve svém snu jí nevyplním ničím,

v podobě zoufalství v mém obličeji žije

a pro ni jednou snad svůj mladý život zničím.

A sytou bolestí ochablé nervy svírá,

mne žene v nebezpečí zoufalého,

však nikdy nechladne a nikdy neumírá

a nikdy nevzdálí se na krok z nitra mého.