Jsem socha Memnona...

Jsem socha Memnona, ve které vítr zpívá,

a ptáci semeny a oblaky mne živí;

já stojím tisíc let a zrak můj zádumčivý

do dálky hrouží se, kde obloha se stmívá.

Jsem pomník staletí, ve kterém vítr zpívá;

mé nohy znavené řeřavý písek kryje,

v mých vlasech zcuchaných divoká bouře vyje,

a ke mně v naději se člověčenstvo dívá.

Ó, slunce, planety! Co mně je století?

já slouchám výkřikům, jež ke mně zaletí

z té tmavé propasti, kde lid se plahočí.

Pryč, mraku! Zacláníš mi slunce na nebi;

ať opět zčernají mé vlasy na lebi,

a paprsk stříbrný mi padne do očí!