Jsem svůj.

Jsem svůj a svůj – kdo v světě víc –?

vždy hodným pánem sobě věru,

vždy starosti a tíže prost

a všude doma, všude host,

a vyjde-li mi bída vstříc,

též za družku ji k toulkám beru.

Má aspoň písně, ne-li chléb,

a ne-li víno, aspoň hněvy,

tož klít mi pomáhá i pět

a klasy dupat, trhat květ...

Ej, mou kdo proniknout chce leb,

ten sotva doví se, co neví.

Kdo smí mou duši stopovat?

kdo zírat v ňader studnu rudou?

Kdo, ptám se, kdo? Všem na úkor,

když u srdce mě chytne vzdor,

v svět po hlavě chci tancovat,

až myšlenky se prášit budou!

A těmi zasypu jim zrak

a udusím jim v hrdle slova,

až rozprchnou se tam i sem; –

svůj pán jsem s mysli požárem!

Co jest mi krotký lidský brav,

jenž křídlům duše pouta ková?