JSEM TEN, JENŽ LAČNÍ

A vyslyšel můj hlas pan poznání

a vyslyšel můj hlas v tmě pláčem prosycené,

že bylo to jak pohádka, když v městě slunce se naklání

v posledním krvavém zaplání,

pohádka o dvou duších v samotě roztoužené,

když sladký večer zpívá a ochotná srdce se chvějí.

Na kříži ramen našich, jež se rozpínala

a k objetí zvala,

bůh křesťanů znova umíral v soumraku chvíle,

když já k ní děl: A ty bys nezanesla minulost do závějí?

A nevěříš, neuvěříš vlastního srdce síle? –

A byl to zápas tichý, ale krutý,

v němž mlčky za rozpálené drželi jsme se ruce,

v bolestné muce,

šleháni minulostí, jak do běla žhavými pruty,

a ze všech propastí otevřených vyčítavé přepadaly nás stíny,

abychom znova trpěli za vlastní hříchy,

mstící se hříchy,

znova za cizí viny.

A fantom života, jejž za sebou máme,

nesmírná tíha toho, co víme a známe,

dolehla na duše zmučené, ohýbajíc nás k zemi,

a skepse syčela doprovod,

syčela o tom, že prokletý rod, náš rod

na věky bez cíle zaslíbeného se potácí pekly všemi,

náš rod nevykoupený Evy, která všechno chce znáti,

a Evy, která na konec všechno poznati musí.

Byla to bouře. Taková bouře nejvyšší sosny sklátí,

nejvyšší požáry sdusí,

a jen ta srdce lidská,

tisíckrát zklamaná, tisíckrát zhnusená, veliká srdce lidská

vždy znova nadějí vylákaná rozněcují se a bijí

vstříc tropickým ostrovům v ledovém moři,

vstříc tonům, jež výskají, vstříc barvám, jež hoří,

vstříc nové symfonii.

A vyslyšel můj hlas pán poznání

v tom večeru sladkém, jenž zpíval,

a sněhem minulost zavál a nad sněhem zelení kýval,

v strom proměněn, v jablka, po jichž chuti lačněla naše ústa,

horečná, dychtivá naše ústa

nikdy nenasycená.

A bylo vše, jak jsem to snil: znova se zrodila žena,

duše se vzpřímily k radostem a propast se zavřela pustá,

byla to pohádka, když v městě slunce se naklání

v posledním krvavém zaplání,

pohádka o dvou duších v samotě roztoužené,

když sladký večer zpívá a ochotná srdce se chvějí.

Dnes, kdy je vše juž jiné, kdy nové bouře přešly

a sněhy sešly

a pro moji lačnost nová se jablka smějí,

jsem ten, jenž nelituje, jsem ten, jenž vděčen pánu

za každou bolest-radost, dvojici požehnanou,

za každou děsivou noc, jež vede k sladkému ránu,

za muka, jež v radostech číhají,

za radost, jež z muk se rodí.

Duše i tělo touhou mi vzlykají,

po tvrdé zemi lačny chodí,

jsem ten, jenž tisíckrát nasycen tisíckrát znova lační. –

O, pane poznání a lačnosti a touhy,

jež nasyceny, zhnuseny, znova se vzpínají v lidech,

o, pane skepse a nadějí:

mně nejlépe v tvé závěji,

já zalíbení nenašel v nebeských klidech,

jež k potěše nevinným snům

tvůj antipod, bůh, prý přichystal budoucím andělům.