Jsem už touhou všecek mdlý

By Adolf Bohuslav Dostal

Jsem už touhou všecek mdlý

a ty nepřicházíš stále,

růže v parku uvadly,

opadly,

jsem tak mdlý, tak neskonale.

V křečích náruč rozpínám

po přízraku tvého těla –

mlhy, kam se podívám,

stále sám,

a ty’s přece přijít chtěla!

I mé písně vybledly,

a ty nejdeš, nejdeš stále,

smysly mé tě hledat šly,

nenašly...

Jsem tak mdlý, tak neskonale.