Jsem v labyrintu slují krápníkových.

Co divů vidím velkolepých, nových,

co soch i sloupů mohutných a drobných,

stěn průsvitných, clon jemňoučkých a zdobných,

květ krásy, která po tisíce roků

se nezjevila pozemskému oku!

Zde stanul Tvůrce jednou stopou velkou

řka hmotě bezruké: „Buď stavitelkou!“

Jak vteřiny, když postupují v čase,

tak pracovaly tady na okrase

svou tvůrčí silou v tichosti a v temně

jen pouhé krůpěje – jen slzy země.