JSEM VÍC.

V ten čas, kdy vítr z mraků zasviští,

jakoby smrt po holém strništi

se kosou zrezavělou rozmáchla,

své duši dím: jsem hříčkou náhody,

ve vlasu tanečnice boží, přírody,

jen cetkou blýskavou a nebohou.

Mé nervy list, jenž teskně pod nohou

jí, kráčející hájem, šelestí;

jen tenké, roztřepené pavučí,

jímž vane její dech a napíná;

jen struna, mezi zemí, oblohou

jež napiata, se vždycky rozzvučí

vší její slastí, každou bolestí.

Však za chvíli již zvedám zrak

se země vstávaje, až setřesu

se šije ruku stesku nyvého

jak siné ráno s roucha bílého

chumáče tmy a mlhy do lesů,

až dím: Jsem víc, než rostlina,

než plaz, než hmyz, než okřídlený pták.

Mám Nesmírného stále vědomí.

Ho chápat, přiblížit si možno mi.

Bez konce, bez hranice touha má,

i spoutanýma, mdlýma rukama

tíž země zvrátit, němé přírody,

ty hrozné dvéře svého vězení,

v němž matkou křičící jsme zrozeni,

ten, kříž, jejž ještě v smrti zvedáme

nad hlavu svou, nad kraje neznámé,

jak dávní věrozvěsti nadšení,

když jati barbarskými národy.

Jsem víc. Vždyť myslím – toužím – chci –

Jsem člověkem,

a možno mně, vzdor poutům na noze,

k daleké, zářné, slavné obloze

zachycen za rozevlátý Jeho lem.

Co zvířata, mí bratři, v němotě

jen teskně, mlčky kolem zírají

ke žlabům přivázána ve stáji;

co květy, ulekaní boháči,

se na noc uzavrou a v temnotě

úzkostně o své zlato rozpláčí –:

má duše volná, neupoutaná,

jak Bůh sám, v slavném tichu večerů

se chví a modlí, stápí v nádheru

drah mléčných, rozzářených hvězd,

v šum sladký moře nekonečného,

v třpyt jeho vln, jež, zdá se, vyvřely

z kalichu noci příliš černého,

až cítí: S Bohem-otcem jedno jest;

až uslyší ve výškách anděly

pět slavně zádumčivé hosanna.