Jsem žebrák drzý, který vešel tady;

Jsem žebrák drzý, který vešel tady;

co chci zde cizí! nejsem z toho kraje,

mně rukou vlídně nikdo nezavlaje,

zde u těch dveří musím zemřít hlady.

Ty přísné zraky světců na zdech všady,

smích hrozný, zdá se, na bledých rtech hraje,

pryč žene mě od vyvolenců ráje,

pryč mdlého k smrti Svatých ze zahrady.

A duše lačná je, tak lačná žhavě,

se choulí zimničně v mé bledé hlavě;

ven plíží se, ven se rtů siných hledí,

a modlit nemůže se, slova nedí;

mdlá křídla! zda jí stačí k věčné pouti!

kdo podá chléb – chléb bílý, než se shroutí...