Jsi bledá tak, jen zrak ti divně plane.

Jsi bledá tak, jen zrak ti divně plane.

Čert, věru, byl ti toho Fausta dlužen!

Hned věděla jsem, že se něco stane;

měl velké štěstí odjakživa u žen,

kdo tajemně se přiblížit k nim snažil.

U okna neseď, vlhko ze zahrady

sem vniká a s ním divný smutek všady,

jak přízrak po koutech se stmělých plíží.

Čas jíti spat. Jak můra mne to tíží,

když vzpomenu, jak zanechal tě tady.

Nic nevyčítám, Marto. Dojmy vnější

jen připomínáš. Jaro nejkrásnější

sic minulo, však nové přijde zase.

Nač tesknit? A proč tobě horší zdá se

ta jabloň, která v podzim plody nese?

Když někdy slza na řasách se třese

a bolestné mne zaplavují vlny –

jen jara vzpomenu a lokty plny

hned teplem něhy jsou. Nic nevyčítám,

že v růžích, které do kytice svity

Faust přinesl mi, trny byly skryty.

A obé, Marto, stejně vděčně vítám.

Kdo růže dal, ten musel dát i trny.