Jsi drsnou, zimo, v krutém panování,

Jsi drsnou, zimo, v krutém panování,

svou těžkou nohou do zahrady vrazíš

a tříští ledu pěšinu mi kazíš,

ač dobře víš, že odkázán jsem na ni.

Před zlostí tvou se člověk neochrání,

za pilnou rukou hned se zase vplazíš

a v sypký písek cestu sobě razíš,

že po schůdnosti není stopy ani.

Jsi neodbytnou jako věci zralé,

když nevděkem se ruce odsloužily,

jež pěstila je, dokud byly malé,

a přece ještě přijdou bez ostychu,

jak nebyly by vědomy si hříchu,

by hlasem ostrým v ticho klidu ryly.