„Jsi měkkým,“ díte...

„Jsi měkkým,“ díte; vím to dobře, vím,

mé srdce není v ocel ukováno,

spíš květem tajemně je lekavým,

jenž, horoucněj když políbí jej ráno,

neb chladný večer brvou zaškaredí:

v ráz svije se a truchle k zemi hledí.

Ve sivém motýli zří černý mrak

a v zlaté mušce pramen světla zírá,

hned vystraší jej smrtihlavu zrak,

že koruna se chví a kalich svírá;

ba i těch vánků lichotnému roji

skrýš ňader vonnou otevřít se bojí.

Jen ve souladu dojmů veškerých

v zdar rozvinuje listy ostýchavě,

a večer s tyčinek a plátků svých

sny vonné dýše nachýlené hlavě,

jež přes noc hlatí se, a než se dení,

na písně útlou parnasku se mění.