JSI TY TO?

Jsi ty to, dítě, již jsem dávno znal,

dřív, než mě život pojal drsnou dlaní,

když v dětské postýlce jsem usínal

a ty jsi přicházela krokem laní?

Já mínil, že jsi přišla z pohádky,

v níž čaroděj tě do svých tenat lákal,

mne jímal v snech tvůj pohled přesladký –

a probudiv se, po tobě jsem plakal.

Jsi ty to, dítě, již jsem potkával,

když stezkami jsem bloudil mladých snění?

Ó, jak se v prsou zmítal srdce sval,

když za tebou jsem hleděl v roztoužení!

Tak tiše vždy jsi přešla kol mých cest,

tvůj pohled záhadně vždy utkvěl na mně –

pak musil jsem tě vidět mlhou vznést,

a marně po tobě jsem vzpínal rámě.

Jsi ty to, dítě, jejíž bílý zjev

vždy jako anděl boží mlčky stanul

při každé ženě, jejíž pro úsměv

jsem v hloubi srdce ohněm lásky vzplanul?

Když vedle ní jsem tebe čistou zřel –

květ plné, bílé růže s chudým hlohem –

vždy shasnul žár, jímž k ženě té jsem vřel,

my ruku stiskli si a řekli s Bohem!

Ó, tvůj-li zjev se vtělil v pevný tvar,

pak zůstaň při mně, neprchej mi více

a nerozplyň se v mlhu bílých par,

ať ku přísaze rozžehnu ti svíce!

A zmizíš-li mně zase, běda nám!

Pak potkám tě, až, v ruce uschlé květy,

v kraj duší budem’ kráčet, v náruč tmám...

na zmlklých ústech nevyřčené věty – –