JSI VŮNÍ...

Zda dotekne se jednou mého čela

hedvábná ruka ženy vysněné,

jež všechny city mé by rázem rozvučela,

i srdce moje, dávno kamenné,

jež našla by skráň mou juž ověnčenou

v předtuše Příchodu, v předtuše Čekání...

Jsi vůní k břehu mému věčně zanášenou

a jméno tvoje: Věčné Zklamání!

Starý smutek ve mně zasténal

a lítost stará duši moji jala.

Nad tím, kdo mužem, aby miloval,

a tou, jež příliš ženou, aby neklamala.