Jsme cizáci prý v českém kraji!

Jsme cizáci prý v českém kraji,

my s vírou svou, my s kalichem!

Tak staří škůdci o nás bájí,

tak pomlouvají s posměchem.

Ó prohlédáme báj tu mstivou

a odmítáme výtku lživou

jen s útrpným vždy povzdechem.

Ač – byť i pravdou bylo rčení,

že jsme tu cizí rostlina, –

snad proto lží přec pravda není,

že zjevila ji cizina?

Než, v pravdě není o tom sporu,

že naší církve, našich sborů

kolébkou jest jen otčina.

Což ten meč Ducha – slovo Páně –,

jenž Mistrem Husem blýskl v tmy, –

když národu byl vyrván z dlaně

v dny bělohorské pohromy,

kdo zdvih jej z prachu v lepším čase?

Kdo bojuje jím podnes zase?

To náš je tábor! Jsme to my!

Ta hesla Bratří, že jen vírou

je v Ježíši smír svědomí

a On jen že nad církví širou,

ne člověk pánem býti smí, –

snad pravdy ty v nás odumřely?

Kdo jimi podnes Římu čelí?

To náš je Sion! To jsme my!

A tak ne vetřelci, – – my byli

a jsme rod český, z ducha těch,

jenž slavnou kdysi učinili

zem kalicha a Písma z Čech.

Jen odkaz jejich nezrazujme!

V jich duchu bojujme a stůjme

vždy věrně, v poslední až dech!