JSME JAKO KLASY.

Ať kdokoli a kdekoli,

jsme jako klasy na poli,

kde zrno v zrna pučí –

a nevíme, zda hromu ráz

či ruka žence požne nás,

ty bohaté i chudší.

A v příští chvíli neznámé

bouř nejspíš klasy poláme,

kde stonek, zrno větší –

a zda pak jiným je ten svět?

či viděl’s list se pozachvět,

když puklo srdce něčí?

Je hra to, sen či chcete-li,

je nic to, milý příteli,

jež dnem i nocí roste,

a kolik ještě prokletí

a snů i klamů proletí

to živobytí prosté?

A přece člověk touhu má

a přemýšlí, se zadumá,

a dílo rukou zmahá –

Jen kde té síly, Bože, vzal

a rosy na svých skrání pal

a štít na prsa nahá?

Jsme jako klasy na poli...

Ó ne, teď kdes to hlaholí

z náručí ženy: táto!

A otec-muž se usmál tak

a síly pln byl jeho zrak

a jeho pot byl zlato!...