JSME JAKO VELKÝ, STARÝ ZVON.

Jsme jako velký, starý zvon.

Z dobrého kovu ulit on,

a nám se všem tak zdává časem,

že moh’ by zníti velkým hlasem.

Že rozhoupat by moh’ se v let

a hřmít a zvonit v celý svět

a že by mohl slyšen býti

i přes bouř, i přes vlnobití!

V své hudby zvučné souladu

znít, znít a zníti k úpadu,

až druhé zvony se svým vzdorem

by v jeho píseň vpadly sborem.

A že by mohl pozdravit

svým hlasem slunný jitra svit

a zářit v jitřním zlatém lesku,

až vrhal zpět by moře blesků.

Však bude znít jen v skon a pád

ten veliký zvon, pokavad –

a to se zdá tak nedohledno –

v něm nebude bít – srdce jedno!