JSME NÁROD CHUDÝCH...

Jsme národ chudých, říkáme si sami.

A přece v naší klenotnici posud

je poklad, zlato, perly, drahokamy,

o které zloupit nedoved’ nás osud –

to bohatství, jež neohlodá rez,

ta hřivna, již bůh do srdcí nám vložil:

toť onen svatý div, jímž znovu dnes,

kdo mrtev byl, svou vlastní silou ožil.

Hle, bohatství, jež máme ve své hrudi,

toť svaté nadšení, jež plane v nás, –

jen pro ně samo nejsme, nejsme chudi!

Toť láska, jižto neudusí mráz,

toť svatá láska, jež nás všechny učí

vlast milovat, byť byla sebe chudší,

toť naše víra, jež z nás činí obry,

že ideál náš není marným snem,

že boj náš vždy byl poctivý a dobrý

a bez vítězství v hrob že neklesnem!

Nechť moře kolem hřmí a burácí

a tříští se o tvrdé české skály:

zdar junácký buď s vámi, junáci,

již věrně vždy jste ku praporu stáli,

jejž láska k zemi rodné, nad vše dražší,

kdys pozvedla nad první četou vaší,

již Fügner učil, ten váš vůdce prvý,

na první výspě státi na stráži,

zmužile státi s jarobujnou krví,

kde nejprudší vždy útok doráží!

Hle, v nepřehledné šiky zatím vzrost’

někdejší hlouček Fügnerova voje.

Vlast přehlíží dnes čacké syny svoje

a věřit smí, jdouc trnitou svou poutí,

že v nadšení tom svatém, horoucím

ta láska všech nás nedá zahynouti

ni jí, ni nám, ni všechněm budoucím!

Ó, nadšené vy českých junů pluky,

to nadšení v svém srdci živte dál!

Vy, kteří z drahé Miroslava ruky

jste vzali prapor, který hrdě vlál

v ty české kraje, buďte na stráži

dál všude tam, kde zapotřebí vás,

kde nejprudší vždy útok doráží,

kde cizí moře hřmí v tu naši hráz,

kde nejvíc bouře hřmí a burácí – –

a v boji tom za svaté otcův statky,

za čest a slávu, štěstí drahé matky,

zdar junácký buď s vámi, junáci!