JSME PŘEC JEN BRATŘI.

Jsme přec jen bratři, nad tu cizotu,

jež jednoho nás od druhého dělí;

všech srdcí nasloucháme tlukotu,

byť nastokrát jen své jsme slyšet chtěli.

Jsme přec jen bratři, lidé, zvěř i strom,

vše, co jen na té zemi živo s námi,

a stokrát osiřelí v světě tom,

byť bychom chtěli, nemůžem být sami.

Ať srdečně si děcko zaplesá,

ať v tichém štěstí ruka ruku tiskne,

květ rozpuká, pták jásá v nebesa,

vždy odleskem to v něčím oku blyskne.

Své každý sám si musí vytrpět

a přec v tom žití plném beznaděje,

kde vzkřikne člověk, zvěř, v prach šlapán květ,

vždy něčím srdcem kdes to pozachvěje.