JSME SVOBODNI!

Slyš, duchu básníka,

jenž cítil bídu milionů

a v jejich povzdechu a stonu

se rozezvučel zněním zvonu,

jenž v ledví proniká,

by vzbudil ponížené raby,

jak dávní proroci

je burcoval, že nejsme slabí,

moc všech že hory zvedala by –

slyš hlas náš po noci:

již nejsme otroci!

Již dozněl řinkot pout,

jenž provázel nás v každém kroku

ne po deset, ne po sto roků

a budil chabou slzu v oku

i ochromoval oud –

v pout studeném a tvrdém kruhu

již ruka nevězí,

jenž činíval z nás národ sluhů

a tažné síly v cizím pluhu –

teď z hranic k pomezí

již nezní řetězy!

A zní-li jejich chřest,

to v pádu rozlomených na zem,

to v pádu rozdrcených rázem

sil vyšších, vrahům nade srázem

jež nesou trest –

a zní-li tvrdém na kamení

přec ještě jejich zvuk,

to volá v bílé světlo denní,

že Čech již nevolníkem není,

by množil vrahů pluk –

žeť konec jeho muk!

Co dnes se rozlétá

ven z Prahy k Šumavě i v Tatry,

je hlas, že nejsme národ chátry,

že v radosti jsme všichni bratry,

že bída prokletá

je z našich zemí na útěku,

že v světa povodni

a ve vln pěnění a vzteku

již nezhynem, že po stech věků

v své dlani s pochodní

jsme volni, svobodni!