JSME VŽDY JEN SAMI...

Dech jara toužebný vál modrým vzduchem

a Paříž sluncem byla prohřáta,

ulice Rivoli hučela ruchem,

až bouří tou se chvěla komnata.

A přec mne jíti ven to nelákalo,

ni na boulevard ni v Tuilerií sad,

cos v srdci náhle vzbouřeném mně lkalo,

stesk přiletěl, jejž nelze odehnat.

Skráň kloním v dlaň a přemítám a bádám;

však léku není duši znuděné,

jít nechci na návštěvu k hrdé madame,

kde bylo včera skvělé déjeuner,

ni do museí Louvru velkolepých...

mně protiví se kamelotů křik,

i skříně plné soch, brillantů přepych,

mne nudí i ten bystrý politik,

jenž intriky zná vyslancův a dvorů...

odkládám vážný žurnál světový,

pln hořkosti a samoty a vzdoru,

jež spíše vzdech než píseň vysloví...

Tu ke mně přišla jsi, má růže,

z tvých rtů vál rodných lučin ke mně dech,

a já tě vinul k sobě úže,

bych v oku tvém zřel celou krásu Čech...