Jsou básně v duši.

Jsou básně v duši, které

se nikdy nevysloví,

však jejich síla dere

se citem víc než slovy.

Jsou básně nejněžnější

andělským perem psané,

jež zmlknou v ňader skrejši

dřív, nežli slza skane.

Jsou básně jak vzduch čisté,

ač žhnou tě slzou palnou,

že srovnán, amethyste,

jsi s nimi slzou kalnou!

Jsou básně jako rubín,

tak skvoucí a tak žhoucí,

jak tryskly ducha z hlubin

svou silou všemohoucí.

Jsou básně jako opál

ve záře rosném plání,

sto let bys v hloubku kopal,

se nedokopáš ani.

Jsou básně kroky duchů,

jež Bůh jen uchem loví,

a ty se v zemském ruchu

a slovy nevysloví!

To jsou ty básně míru

po bouře utišení,

kdy po všech vášní víru

vše bublin tiché vření.

To jsou ty slabé trylky,

ty vzdechy, touhy steré,

virtuos u kobylky

je na svých houslích bere.

Ty jsou ty tiché kroky,

jež za tebou zní, hynou,

než v žití veletoky

akkordem jedním splynou.

To tvoje mládí jesti

s tím štěstím plné síly,

jež zdar a zdar jen věstí

na prahu u mohyly.

To první políbení

je všemohoucí lásky,

jež během žití mění

se v masky, masky, masky!

To úsměv tvého děcka,

stisk teplý ručky jeho,

to moudrost žití všecka

a malá kořist všeho.

Však věř, jsou nesmrtelné

nad mramor, bronz, ač slovy,

co z nich je v tobě dělné

a věčné, nevypoví!

My, kteří pouze rhytmy

a rýmy chcem se vznésti

výš nad života přítmí,

kde jediné jest štěstí;

slýcháme v dumách svojich

ty tóny nevystíhlé,

jak tiknou v nepokojích

jak ptáče sotva zlíhlé.

A uchvátit je chceme

a ony mizí, mizí,

a než se nadějeme,

jsou docela nám cizí.

Tvář známá z toho kyne,

stisk ruky, pozdrav milý

a všecko zní a hyne

a již jsme u mohyly.

Ó nesmrtelné básně,

jež prožije tu každý,

jen vyslovit vás hlasně,

vás moci vtělit na vždy!

Však etherická křídla

jak parfum a vzduch máte,

v svá vracíte se zřídla

a zníti pohrdáte!

A přes vše, živé tóny,

vás chytit chtěl bych přece,

vždyť nejste víc než zvony,

nic víc než vlny v řece.

Nic více nežli rosa,

než zulíbá ji slunce,

když travou jdoucí bosa

se vztáhne po merunce

jdouc sadem dívka mladá.

Ó sny a touhy svěží,

pel, který Vesna skládá,

jak čistý na vás leží!

Ó akkordy, ó zvuky,

jen v tichu dále zněte,

přes žití nesouzvuky

jen ve vás božství kvete!

Ó záchvěvy, ó tóny,

nechť minete, přec jeden

skrz žití mhu a stony

si zachytnu v svůj eden

a tam on zníti bude,

plát jako démant ryzí,

nechť v krve barvě rudé,

však vím – že nevymizí!