Jsou činy slova naše, teď to víš,

Jsou činy slova naše, teď to víš,

co slovo tělem stalo se a žije.

A bez lásky když slovo vyslovíš,

jak ranou bil bys, která ve tvář bije,

jak krokem byl bys, který hledá stín,

a poutníkem, jenž v noci bez ochrany

v tmě minul přátel pohostinné stany,

kde číše schystána i ženy klín

a pod hvězdným kde nebem píseň zazní.

Svým dechem nežiješ, jen skrytou bázní,

již slovo zplodilo. – Trest jistě minu –

se domníváš – když vyhneš se. Jak v činu

bys zabil však, štván nekonečnou strázní

osudných slov svých neodčiníš vinu.