Jsou city...

Jsou city, jež se mihnou duší

a v tichém spěchu sotva vzruší

tu její šerou hlubinu,

jak pavouk vodní hladinu.

Jak stíny neviděných duchů

se dotknou duše v tichém ruchu

a tajůplném ševelu,

jak vzdušná chůze andělů.

Jak vážky stín, jak trávy vůně,

jak třtiny vzlyk u lesní tůně,

jak motýla pel na křídlech,

jak zanikání lesních ech.

Jen zamihnou se, jen se kmitnou,

je zrak a ucho nezachytnou,

a zmizí kdesi v zášeří,

že jim ni duše nevěří.

Jak tiše přijdou, tiše zmizí,

a vše mi vzdálené a cizí,

a jakby někdo na sklo dých’,

v obrysech splývá mlhavých.