JSOU DUŠE...

Jsou duše hluboké jak propasti,

tak temné za noci a temné za dne,

jež kdesi v hloubi lesů oblasti

vždy v přísné mlčení se halí chladné.

Jak černé oko hledí v nebes hloub,

jak pohled záhadný, v němž marně bádáš.

Ó, jaký duch v to temné oko stoup’?

kam toužíš, duše neznámá? kam žádáš?

Kol řady borovic jak stíny řas –

a uprostřed nich černá propast bez dna,

jíž nepronikne slunce v půldne čas,

vždy temná v hloubi jak noc bezehvězdná.

Tam nesestoupne plachá lesní zvěř,

tam ptáče nesletí ni motýl bílý –

jen nad sráz rulíku se chýlí keř

a zlověstný pták nad ním v nocech kvílí.

Co prýští na dně, co tam ukryto,

co navždycky tam, navždy pochováno?...

Zda víš, co slzí v noci prolito,

když probouzí se porosené ráno?...

Přec táhne tě to nad ten zmlklý sráz,

ač chvíš se tajnou bázní, roven stvolu –

tak „s Bohem“ světu dát a v jeden ráz

tam ke dnu tajemství se vrhnout dolů!