JSOU KVĚTY V SVĚTĚ.

Jsou květy v světě bídné, povržené,

jež nemají v tom širém světě více,

než úsměv nebe plný slz a něhy,

a v zimě utkají jim rubáš sněhy –

a zmírají v něm tiše za vichřice.

Ty úsměv neznají těch, kdo jdou kolem,

jich ruka netkne se, kdy kytku vije,

spíš krok je zdrtí; třeba vstanou zase,

oč bídnější ve světa bujné kráse!

Oč teskněji jim pod nebem se žije!

Jsou květy bědné! Kdo je sadil v zemi?

Kdo velel růst jim k hoři jen a stesku?

Tak kvésti, oj, toť věčné umírání!

A neví svět, že v náruč jsou mu dány

jak tisíc druhých, planoucích tu v lesku. – –

Jsou v světě duše, jak ty květy bědné,

nic neznají, jen dálný úsměv nebe,

je láska míjí, jak ty v pláni květy,

a touhy jejich – v marno všecky klety,

až přijde den, kdy smrt je v bezdno střebe...