JSOU NAŠE BŘÍZY...

Jsou naše břízy v blankyt nebes ponořeny,

drozd zpívá jim...

A srdce popsáno je předrahými jmény,

i jménem tvým.

Vstříc letí pole, hloh a stráně s alejemi,

jež květy žhnou,

jak srdce zasypat’ by chtěly dary všemi

i láskou tvou.

Tvé stopy dávné, drahé marně všude hledám:

Chci mít’ tě zpět!

Co z nenadání oči vlhnou, vděčně zvedám

jen aspoň květ...

Kraj modrem slunných dálek srdce mého zavál,

ach, každý kout...

Ne, nemůže, kdo tolik, tolik milovával,

zapomenout’!