JSOU OPUŠTĚNY CHRÁMY...

Vše marno bylo. Pomalu lid věřit přestával

a zapomínal na Boha i Písmo, na svátosti.

A nejvíc zapomínal na kněze. Opouštěl zpovědnice,

vyháněl ze vrat šedé mnichy žebravé,

ni na mše nedával a děti bez křtu vyrůstaly.

Na polích kříže skáceny, z kapliček rumy zřít,

na mostech sochy zvráceny a uvrženy do vod.

Již dávno v truchlé vsi se nemodlili Otčenáš.

Je starý farář mrtev. Kaplan brzy odtud odešel

a konsistoř vyslala nejdřív zbožné misionáře,

pak četníky; též o vojenskou assistenci zažádalo hejtmanství,

leč všecko bylo marno.

Lid nevěřil

a darmo pak sem docházely spousty epištol a brožur objemných

a darmo vyhlášena byla nová robota

a darmo v právní řád poddanský desátek zas uveden –

neb všechno to přec dálo se již tenkrát

ve starých zlatých časech, kdy náboženství bylo

v nejplnějším květu.

Nového proroka lid sice neměl,

však vzpoura jeho opravdová byla.

Říkali: svědomí vlastní že je srdcem jejich

a jejich život, ať je nebo není Bůh,

že nějak již se skončí.

Dědičné hříchy že jsou jenom dědičných slabostí následky

a vymknouti se z duchovního poddanství,

toť nejlepší prý cesta k osvobození člověka.

Na věčnost příliš nemyslili, neboť lhostejno jim bylo,

co po smrti se stane. Zemře prý duše,

tak jako na věky odumře tělo a co se zrozuje v nás,

přetrvá krátký čas a zahyne. Jen syny svými jdeme do věčna.

Je nebe ztraceno a peklo vysmáno,

očistec rozprchal se v dým,

jsme pravdy synové a dávno už

my věřit přestali všem illusím.

A navždy zavrženy byly posty, pokání

a chmurná askese byl zločin největší, na lidství páchaný.

Zavrhli všechny modlitby, i svatých vzývání i Boha.

Je unavilo příliš doufání, neb jasně viděli,

že zvítězila vždycky smrt.

Vždyť život míjel dřív

jen v rozjímání mdlém a byli pod sluncem

dřív jako udupané pole. Vše bylo zneuznáno dřív,

i pýcha života, i bujná radost jejich.

Dlouho váhali, po míru ale toužíce,

konečně oznámili úřadům, že nepřejí si víc,

by slouženy tu byly mše a křtěna novorozeňata jich

dříve, než rozumu paprsek matný

osvítí planinu života truchlého a uproklínaného,

kde teprv přesně pozná se, jak společnosti této

právě to nejsvětější v člověku

je dáno na pospas. Vše náboženství farářů a biskupů,

veškeru mravouku císařskou, klec pro strach poddanstva

toho dne slavně zavrhli.

Život volal je

a smál se na ně z porosených trav

a stromů rozkvetlých v zahradách voňavých,

neb jaro bylo tu a ptáci byli veselí.

Všem byla příjemna ta změna. Jho Písma, tíha hříchu

a obava před tresty pekelnými netížila duší jejich.

Po hodech lásky v nocech růžových

je nebudil zvon k povinnostem přísným,

a o polednách ticho uzrálé

jim nevdýchalo smutek přetížení do tváří.

Na večer zvonek stonavý víc neklinkal,

neb nikdo nespínal víc ruce k modlení,

ni staří výminkáři nebeklíčů neotvírali

na ohmataných stranách,

neb dávno tleli všickni pod zemí,

i starosvětské jejich postavy,

i jejich staromodní knihy modlicí.

Zde štěstím bylo největším, že ve vsi zbyli jenom mladí.

Všem bylo jásavě, když opuštěny byly chrámy...

Jen jediný muž starý ve vsi zbyl

a ten prý z toho převratu se usoužil.

Zadumán v svoje truchlé sny a stížen přeludy,

měl duši roztrženu mořem soucitu;

neb stále myslil hrozná na muka,

jež nešťastníci tito na věčnosti sobě připravili;

přestárlý kantor ve vsi zbyl.

Tou událostí zdrcen v prach,

na kruchtu kostela se uchýlil k svým varhanám

a umíraje pomalu, v ohromné bázni věčným před trestem

vyhrával ještě naposled v tichounkém pianissimu

nejzamilovanější preludie své.

Toho dne, jako na posměch

zvoníkův mladý syn

šel naposledy ještě zazvonit.

Byl večer; návsí zšeřenou

se trousily již kostry chorých stínů.

Úzkostně v boudách vyli psi, neb smrti báli se,

v chalupách po tmě seděli a vyjít báli se.

Žal umíráčku trousil truchlé tóny v šero snů,

však v duších vesničanů podivně

se zdála znít ta parodie nejistá.

Neb po činu teď vlastním báli se

a sami sebe zhrozili se jako šílenec,

jenž otce svého zabil v záchvatu

a spatřiv tělo mdlé, přepadnut hrůzou, v lesy štván

ponurou nocí uprchne.

Ó jistě mladý zvoníkův syn netušil,

že na věčnost dnes vyzvání

jediné duši věřící, jež loučila se se světem:

Vyzáblé prsty v černých klávesách,

jak přibit k starým varhanám,

hubený profil vzpíral do výše

na malovaný strop a ozářené anděly ve hvězdách blankytu

a sladce toužebně

na hlavní oltář zpuštěný,

kde tabernakul rozbit, smutně zřel

zejícím otvorem, jak v marném hledání

po opuštěném kostele se zahleděl.

Pak svez’ se pohled jeho na klávesy mdle,

neb nikdo neposlouchal víc ty zvuky sesláblé,

ni akkord poslední, v němž vyhrál bolest svou...

A nikdo děsný nářek v noci neslyšel,

s nímž cítily i ztlelé korouhve

a starých maleb oltářních i úctyhodný prach,

i zašlé rámy jejich dávno zlacené.

To zvonek ještě třikrát trh. Byl konec. Zvonek oněměl,

a tma již rozvlekla se návsí truchlivou.

Nazítří živo bylo v polích.

Písně hlaholily v stráních, v lesích

a šírý kraj se potopoval světla v plesích.

Na přestárlého kantora si nikdo nevzpomněl.

Teprve po letech, když čas byl zbourat kostel docela

(neb hrozil sesutím) – u varhan starých, zadumaných

v prachu jej našli:

Kostra záhadná

jen místy cáry přikryta a lebka sehnuta,

ba z prázdných důlků očních žalost dosud hleděla,

neb v koutku na kosti několik slzí droboučkých

v mihotný krystal zázračně smrt zhranila.