JSOU POHÁDKY.

Jsou pohádky (a životy jsou),

jak máme z dětství v paměti,

kde čarodějník s hlavou lysou

nad rekem vyřkl prokletí:

– Tré prací třeba vykonati,

tré třeba provést zázraků –

pak možno volnost reku dáti,

jít z pohádky i se zraků!

Řek podmínky a řek i cenu

– jen bát se, dámy, neračte! –

sed v předpokoj, skráň podepřenu

a v staré knize čte a čte.

Co za zázraky – bozi vědí,

jed v pohádce vše záhadné.

Rek vedle čaroděje sedí

a čeká, jak to dopadne.

I přišly panny z modré dáli,

zle odvahu svou splatily,

ach, příliš málo sebe znaly

a příliš sobě věřily!

A přišly po nich zase jiné

a po těch jiných jiné zas –

nic nestalo se – tiše plyne

jak líné vody šedý čas.

V pohádkách dobře dopadne to

a štěstí přijde na konec –

leč v smutné pohádečce této

se pohatila celá věc:

Rek čeká, čarodějník čeká,

jdou roky do šedesátky –

i nechá čarodějník reka

a sám jde pryč z té pohádky.

Den krátí se a dlouží stíny

a z luk už bílé páry jdou...

ba, v pohádkách je konec jiný

leč život není pohádkou.