JSOU PRSA LIDSKÁ ZVONICÍ.

Jsou prsa lidská zvonicí,

a srdce v nich je zvonem.

Osud táhne za provaz,

lehce teď, tu škubne zas –

a zvon se chvěje zvučící

tu jásotem, tu stonem.

Do zvonice mé zabloudil

kýs zvoník hluchý, slepý;

drsně chytil za provaz,

rozhoupal zvon v jeden ráz

a škubal vztekle, trhal, bil –

teď zvon tu leží v střepy.