JSOU SLUNNÁ JITRA...

Jsou slunná jitra, radost hoří v nich,

když alejí se útlé laně nesou...

Ó, v jejich očích celý svět se mih’!

Ó, jaká světla v očích se jim třesou!

A vzduchem jaké touhy táhne strach,

když do lesů se zase, štíhlé, vrací? –

To je ten akord, jenž mi duší táh’,

když se mi drahá Vaše světla ztrácí...

Tak v samotách to zpívá hlubokých

tou písní tichou, již svět nepochopí,

když kouzelný zrak laně zaplál v nich –

a potom zase mizí beze stopy:

Ó, věřte, listí, tráva, v květech strom,

vše chví se Vaší památkou, ó, lani –

a cos mne žene zmizet v lese tom

a stopy Vaše hledat do skonání...