JSOU STROMY, NA NICHŽ VISÍ DO BŘEZNA

Cos ve tvém nitru po všem zůstane

dny nesmyto a nepřístupno času,

úryvek písně dávno zpívané,

snad hlavy sklon a snad jen přízvuk hlasu.

Nadarmo doba spouští záclonu

a to, co bylo, měkce zahaluje.

Mrtvý, jenž pohřben dle všech zákonů,

nežije snad, však jistě existuje.

Po letech ještě sluch tvůj dobře zná

důvěrný přízvuk dozněvších už kroků.

– – Jsou stromy, na nichž visí do března

neživé listí z minulého roku.