Jsou ty naše kraje...

Jsou ty naše kraje,

jiné dnes, než byly;

nežli ze knih zná je

měšťák bohumilý.

Vymizely dudy,

vymizely táčky,

vymizely bludy,

dávné povídačky.

Vymizely zpěvy,

krby loučí zlaty,

vymizely děvy

u nich s kolovraty.

Mědlice a stoupy,

babky, poctivice,

chytrák, „Honza hloupý“ –

dnes jich není více!

Fěrtoch, dlouhé šosy,

šněrovačky s květy,

šátky na pokosy,

kožich dlouholetý,

pentle vyšívané,

holoubky, čes vlasu,

truhly malované,

všechno to šlo k ďasu.

V našem kraji blahém

jsou dnes časy jiny,

všechno se to šmahem

dalo na mašiny.

Setí, žetí, mletí,

šátky, látky, příze,

všechno to jen letí

kams do cizí sklíze!

Tak to všechno mizí

jídlem, bydlem, krojem,

i ten sedlák v cizí

ruce už je strojem!

Jen tak někde váznou

starých časů stopy:

kapsu stále prázdnou,

dětí celé kopy.

Jen tu starou bídu

máme beze škody,

selka jde s ní k židu,

sedlák do hospody.

Tam invalid chudý

udělá mu svátek –

– čert mu rozbil dudy,

hrá na kolovrátek.